Ukázka

Proč mám tak rád kočky

Informační toky a ryby v nich… Tyhle ryby se živí, jak umí. Z informačních géniů se stávají lovci lidí, ale tak, jak dochází k postupné konsolidaci společnosti, se i v jejich středu objevují lidé, mající nejen analytické myšlení a rychlé reflexy, ale i soucit a schopnost vytvořit něco tam, kde jiní vidí jen prázdnotu.
Té noci nebylo moc na co koukat. Stál jsem na kraji města a díval se zbožně na nekonečné nic. Ocelově šedé mraky, od kterých se monotónním způsobem odrážely světla reflektorů a reklam připomínaly spíše kryt nebo hrnec, než živou přírodu. Kolem autostrády už nebylo na co koukat, zničené stromy a vyrovnaná krajina v rámci „opatření proti nehodám“ volně přecházela v pole, farmy a nudu, nudu, nudu. Jen cigareta poskytovala něco, co se dalo sledovat, když jsem ji odhodil na asfalt a nasedl na svou motorku. Zbývala hodina do svítání a byl čas vyrazit na cestu.
Silnice byla jako nekonečná. Měl jsem za úsvitu dorazit do malého městečka, kdesi za horizontem, ale ještě jsem ani neviděl na cedule kolem cesty. Bylo to krásné, protože takhle hodinu před úsvitem je noc tak temná, že se vám ani nepodaří vidět nic, než kužel světla před motorkou a šedé obrysy silnice. Někdo říká, že kočky vidí ve tmě, ale na pravé tmě je krásné zrovna to, že v ní není nic vidět, co si sami neurčíte. Není tak děsivá, jako světlo, ve kterém vidíte všechno a vždy.
Takhle po cestě máte dost času přemýšlet. Když víte, kam máte jet a že máte hodinu času, máte hodinu vlastně k přemýšlení. Proto zásadně nejezdím v provozu. Člověk se pak musí soustředit na to, co se děje kolem. Ale v noci, hodinu před úsvitem, jste jediný, kdo je na celé silnici naživu. Zákony zakazují jízdu mezi půlnocí a ránem, všichni tou dobou musí kvůli nebezpečným dešťům a pirátům být schovaní ve městech, za ochrannými valy a ideálně spát. Obchody mají zavřeno, hospody tlumí hluk i provoz. Proto tak rád cestuji odnikud nikam, za svým věčným cílem.
Na okraji cesty se mihlo cosi tajemného. Ani jsem to nezaregistroval, reflexivně jsem přidal plyn a motor zaburácel, jak motorka začala trhat asfalt. V zádech mě ale zamrazilo.
Vím, že všechny ty pověsti nejsou pravdivé, ale někdy si třeba i přejete, abyste měli úplnou jistotu. V té hodině mezi psem a vlkem ale jistota není, jste odkázáni sami na sebe. Najednou mi můj instinkt napověděl, že nemám pokračovat. Sjel jsem ke staré, zničené benzinové pumpě a čekal. Nerad se hádám sám se sebou.
Benzinová pumpa. Zní to divně, ale kdysi tyhle hračky bývaly jednou z nejdůležitějších zastávek na cestě kamkoliv. Dnes je zakázáno používat paliva, která při jízdě hoří nebo se spalují, hlavně kvůli vysoké koncentraci výbušných látek ve vzduchu. Moderní auta nebo motorky, jako je ta moje, jezdí na silovou kompresi. Vytvoří se podtlak a vzduch, hnaný do něj obrovskou rychlostí, roztočí kola. Nebo tak nějak. Je to celé nějaké složité, nejsem fyzik, abych to pochopil. Mně stačí, že ta moje je upravená tak, aby vydávala zvuky jako ty staré, za kterými se zvedala oblaka dýmu. Ve tmě nic nevidím a na další cigaretu je brzy, ale už teď cítím, že nejsem sám. Přál bych si vidět.
Po chvíli jsem zaslechl šoupavé kroky. V téhle části země by nikdo být neměl, pumpa je zavřená a mimo města by se touhle dobou potuloval jen blázen, nebo člověk jako já. Jestli je to blázen, těžko by mě mohl sledovat celou tu cestu od chvíle, kdy jsem uviděl ty oči, až na tohle místo. Jestli je to ale lovec… Možná jsem jeho kořist. Pak by to bylo skutečně zajímavé. Pokrčil jsem rameny, došel k motorce, vytáhl lahev a dělajíc, že piji, jsem se rozhlížel po okolí. Třeba ho zmatu.
Najednou stála přede mnou. Ani nevím, kde se tam vzala. Dlouhé vlasy, vlající tmou, mohly mít jakoukoliv barvu, vnímal jsem jen obrys. Její postava dávala ale znát, že je zvyklá se nejen prát, ale i vyhrávat. Očividně nebyla v divočině krátce, kabát měla celý roztrhaný a vypadalo to, že je velmi hladová. Přesto jsem rukou sáhl k noži pod sedlem motorky. Jistota je jistota.
Po chvíli její ruce vylétly nahoru. Přikrčil jsem se a připravil bránit, ale ona vypadala, že se vzdává. Bílé dlaně svítily do tmy, a i když jsem neviděl její tvář, bylo znát, že není ozbrojená a že se bojí. Usmál jsem se. „Ani krok blíže. Zůstaňte na místě a pomohu vám,“ řekl jsem klidně, ale dost rozhodně na to, aby nezaváhala. Jen kývla hlavou a zůstala na místě. Začal jsem se bát, jestli není němá, to bychom se asi ve tmě nedomluvili. Přesto jsem nic dalšího neudělal.
Chvíli jsme jen tak stáli. Když se od města přihnal vítr, její ruce opět klesly. „Prosím… Pomůžete mi?“ šeptla tiše a já se musel zastydět za svoji reakci. Mělo mi dojít, že když je takhle daleko od města, asi nebude úplně v pořádku. A ty hubené ruce a dlouhé vlasy zdaleka nemusely v té tmě značit dobrou kondici, stejně tak mohla být zanedbaná a nemocná. Teď už ale tu hru rozehrál a byla by chyba ustoupit. „Když řeknete, co potřebujete, můžu vám slíbit, že vás na místě nezabiju,“ Bude muset hrát drsně, i když mu to nejde. Už není cesty zpátky.
Zatřásla se a spadl z ní kabát. V první chvíli jsem se lekl, že se chystá na mě opravdu skočit. Ale pak jsem se lekl znovu, tentokrát jejího těla. I kdyby na mě chtěla zaútočit, jediným pohybem bych jí zlomil jakoukoliv kost v těle. Nebyla nemocná, jen hrozivě zesláblá. Napadlo mě, že posledních pár týdnů asi přežívá jen z toho, co našla v troskách téhle pumpy. Přemýšlel jsem, co to tak mohlo být. Čokolády, limonáda, a pokud už nezbylo ani to, pak chudinka pije kapaliny do motorů. Vypadala ale, že ji ještě nedostalo šílenství. Opatrně jsem udělal krok blíže.
Ta chvíle byla skoro magická a trvala celou věčnost. Jediný můj krok dívku vyděsil natolik, že strhla ruce k tělu, objala si hruď a sedla si na zem. Spadla tak tvrdě, že nebýt kabátu, určitě by to její vyhládlé tělo nevydrželo. Nezbylo mi, než se stydět. Já, lovec, přeci nebudu ohrožovat takové křehké děvče. Čas ale ubýval a já si ještě pořád nemohl být jist, že je tu sama. Mohla být jen otrok, něčí past. Tomu jsem ale nevěřil a klekl jsem si pár metrů před ní. „Nemusíš se bát. Pomůžu ti,“ řekl jsem něžněji.
Natáhl jsem k ní ruku. Opět jsem si vzpomněl na ty časy, kdy nebylo tohle zapotřebí, lidé si důvěřovali a nikdo by jen tak nezůstal trčet uprostřed pustiny. Ale už tady žiju dost dlouho, abych si ani v té nostalgii nepovzdechl a nedal tak najevo, že jsem ztratil připravenost. Moje tělo bylo pořád ještě napjaté, když se naše ruce i oči setkaly a ona se opět uvolnila. Nacvičeným pohybem jsem uvolnil svaly v dlani a předloktí, ale zbytek těla nechal ve střehu. Přežít není jednoduché, ale odměna je sladká, řekl jsem si v duchu.
Nakonec se rozhodla vstát a já s ní. Věděl jsem, co mám dělat. Počkal jsem, až se zkusí postavit, ale protože se mezitím zvedl vítr, neměla bez kabátu a vyhládlá nejmenší šanci udržet se na nohách. Spadla mi do náruče a její vyděšený pohled se setkal s mým naučeným úsměvem. Tentokrát mi ale šel od srdce, bylo mi jasné, že žádné rukojmí ani nastražená past na světě takhle dokonale svoji úlohu nesehraje. Její ruce byly totiž doslova zdevastované pobytem tady a žíly, popraskané z nedostatku tekutin, budily soucit nejen ve mě, ale snad i v té motorce, která stála za mnou. Opatrně jsem ji vzal do náručí a posadil na stroj.
Ve tmě ještě pořád nebylo nic vidět, takže na najití kabátu a upevnění dívčího těla k sedlu padla další cigareta. Tiše jsem proklínal fakt, že jsem si z ní skoro nepotáhnul, jenom ji použil jako svítilnu. Jednoho dne si budu muset koupit ty úžasné samonabíjecí svítilny, co se prodávají všude kolem. Ale dneska opravdu není kde.
Pasažéry na motorce obvykle nevozím a tahle kráska navíc docela rychle usnula, i když byla při vědomí, protože mi roztomile dýchala a mumlala za krkem. Nasadil jsem ji helmu a sám jel bez ní, chráněn jenom brýlemi proti větru. Hrozný zvyk, ale je ještě z dob evakuace a občas se může hodit. Jako třeba teď. Do městečka, kam jsem měl být, zbývalo pár kilometrů, ale nad horizontem už první růžová záře dávala tušit úsvit. Zaklel jsem a přidal plyn.
Dorazil jsem do cíle včas. Naštěstí. Nejhorší je, když se zpozdíte. Tentokrát mě ale čekala ještě jedna povinnost. Už pár set metrů jsem viděl zákazníka. Malý plešoun a za ním dva muži gorilího vzezření. Usmál jsem se. Jako bývalý voják mám implantáty T13, díky kterým bych takové chlápky poslal jedinou dobře promyšlenou ranou k zemi. Ale protože na to nemám postavu, budu muset dělat „óóó“ a „ááááááh..,“ kdykoliv se rozhodnou ukázat svaly. Baví mě to.
Vyjednávání o práci bylo nesmírně rychlé. Buď si všimli mojí pasažérky, anebo jsem jen byl moc unavený, abych se hádal. Odměna nicméně byla nakonec více než přijatelná a doručení pár balíčků do banky a uložení do anonymního sejfu prakticky směšné. Odměnou měl být obsah toho sejfu, takže podvést mě nemohli – pokud by byl prázdný, nechám si balíček a prodám ho. Krásné a jednoduché. Za půl hodinky nebylo co řešit, zbývalo jediné… Kam s dívkou, než dojdu do banky?
Nakonec jsem zastavil před obchodem s potravinami. První věc, kterou to děvče musí dostat hned, je voda. Pak teprve přijdou na řadu léky. Zaběhl jsem tam, a co nejrychleji koupil plastovou lahev s olejovitou tekutinou, která by bývala vodou, kdyby se do ní nepřidaly čistící přísady. Organicky rozložitelné, pitelné, bez dopadů na organismus, ale s chutí chloru a čpavku. Aspoň ji proberou.
Lehce se zakuckala, když jí voda stekla po tváři do úst. Zaklonila se, aby polkla a tak si všimla, kde je. Její zelenošedé oči se ptaly za její popraskané rty a já se smál. „Jsem doma..,“ řekla tiše. Zarazilo mne to. V tomhle městečku žije jen pár set lidí, možná ji někdo pozná. „Díky,“ zašeptala, ne silněji než vál vítr. Nechtěl jsem porušit její přání a tak jsem jen kývl a byl potichu. Cestou k bance jí vítr cuchal její slámové vlasy a ona konečně pookřála. Vešli jsme tam bok po boku, ona zavěšená do mě a já coby její čestný doprovod. Ne, že bych byl tolik na holky, ale dodávalo mi to jistou důvěryhodnost, která se pro takovouhle práci vždy hodí.
V bance byla jediná přepážka, která obsluhovala trezory. Postarší muž se před dámou klaněl, jako by ji velmi dobře znal. Když řekla, že mě jen doprovází a důležitý jsem tu já, choval se, jako by přijel minimálně generál. Bylo mi to divné, ale usnadnilo to práci víc, než jsem čekal. Za dvacet minut už jsme byli venku a já si mohl užívat deseti minut slávy s hromadou peněz za rychle vykonanou práci.
Jelikož jsem měl technicky vzato volno a má zbídačená víla, jak jsem jí začal říkat, už mohla sama chodit, bylo na čase se o ni postarat. Vsedli jsme na motorku a zajeli jí pro šaty. Než se jí vrátí paměť a zjistíme, kdo je, musí chodit alespoň jako normální dívka. Něco si vybrala a já jen platil. Zdálo se ale, že měla jak dobrý vkus, tak rozumný odhad. Modrý trikot na ramínkách a šedočervené kalhoty jí nejen skvěle padly, ale dokonce vyrovnaly přímo mou prémii a já tak začínal s kontem, jako bych právě dostal zaplaceno. Úžasné.
To nejúžasnější mě ale ještě čekalo. Věděli jste, že kočky mají devět životů? Když ty malé ďábly porazí motorka, zvednou se, opráší a jdou dál. Něco podobného se stalo i jí.
Rozvyprávěla se cestou k doktorovi, kam jsme z butiku šli pěšky. Přišla o kamarády i o rodinu v přestřelce, a když se lekla, že je další na řadě, utekla z města. Její město ale po čase obsadila armáda, a když se tam jednou vplížila pro potraviny, zjistila, že město podléhá armádní karanténě a to ji málem stálo život.
Bez zázemí, bez rodiny a nyní i bez místa, kde složit hlavu, toulala se sama pouští. Zbytek už jsem znal. Našla benzinku, kde přespávala a jedla, co našla v zásobách bývalého obchodu. Když spadla střecha pumpy, nezbylo jí, než zkoušet lovit, ale byla tak zoufale neúspěšná, že umírala hlady a v tom ji zachránil motorkář s děsivým výrazem ve tváři. No řekněte, není to ironie? Až se mi chtělo z té pohádky brečet.
Jen mě zarazila jediná věc. Její jméno. Přesněji její příjmení. Reyna z Tinkezu.
Reyna… Pomalu mi docházelo u snídaně, s kým vlastně mám tu čest. Vzal jsem ji za ruku a vyptal se na podrobnosti o jejím městě a rodině. Najednou jsem věděl, co mám dělat a koho jsem zachránil. Děsivě se mi rozbušilo srdce.
To vše se stalo před dvěma týdny. Mnohokrát od té doby jsem si řekl, že kdybych jako kočka uměl vidět ve tmě, tehdy bych ji zachránil rychleji a neděsil víc, než bylo nutné. Reyna se vrátila ke svému starému životu. Celou dobu jsem totiž chránil zpěvačku, slavnou a známou, která záhadně zmizela dva měsíce před naším shledáním, když byla u své rodiny na dovolené po náročném turné. Její manažer mi děkoval na kolenou a prosil mě, abych se vzdal životu žoldáka a šel jí dělat ochranku. Samozřejmě jsem neodmítnul, ale než se k tomu dostanu, bude ještě mnoho času. Teď jsem pořád ještě lovec, a kým jsem, nikdo nezmění. Je to jako s kočkami, a proto je mám tak rád.